Rozhovor s drážďanskou skupinou Ausser Kontrolle [CZ]

Radikální levice zatím promeškala příležitost napsat vlastní výklad dějin: Rozhovor s drážďanskou skupinou Ausser Kontrolle

S antifašisty a antifašistkami z Ausser Kontrolle jsme si povídali o možnostech a úskalích mezinárodní spolupráce radikálně levicových skupin, společné historické zkušenosti i o nelehkých podmínkách aktivistů v Sasku.

+++

Vaše skupina vznikla v roce 2009 v Drážďanech. Co vás vedlo k jejímu založení? A jak to tehdy vypadalo s radikálně-levicovým/anarchistickým hnutím ve vašem městě?

Naše skupina vznikla ze solidární skupiny pro soudruhy zadržené během protestů proti vrcholnému summitu NATO ve Štrasburku. Jméno Ausser Kontrolle odkazuje na sérii akcí a přednášek k tématu represí a stále intenzivnější spolupráci mezi represivními složkami evropských států. V letech 2010 – 2012 pak v Drážďanech sílily demonstrace proti neonacistickým pochodům. V té době tu vzniklo i mnoho dalších nových skupin a sítí jako byla AK Antifa, ze které vznikl i kolektiv našich soudruhů z URA (Undogmatische Radikale Antifa Dresden). Další témata jako feminismus či právo na město se tehdy hodně řešily ve stínu velkých únorových demonstrací. Do té doby zde radikální levice vedle antifašismu příliš mnoho zajímavého dohromady nedělala.

Definujete se jako „skupina pro nový internacionalismus“. Co si můžeme pod tímto pojmem představit? Jak byste tento pojem definovali?

Asi by nebylo úplně přesné říct, že jsme s tímto konceptem přišli my. Naším cílem ani není vytvořit nějaký ustrnulý model. Pro nás je internacionalismus pouze prostředkem, jak můžeme napříč hranicemi bojovat za jiný svět. Určitě ale existuje pár bodů, které jsou pro nás důležité a kterými se odlišujeme od tradičních levicových konceptů: náš internacionalismus je antinacionální a protistátní. To může znít na první pohled divně. Chceme ale nejprve využívat pojem internacionalismus, abychom ukázali, že nechceme znovu „objevovat Ameriku“, ale že se i my vztahujeme k plodným ale mnohdy i křivolakým dějinám emancipačních hnutí. Tím ale nemyslíme internacionalismus „elit“ radikálně-levicové scény, ale transnacionální síťování dostupné pro co nejvíc lidí. Chceme propojovat naše lokální boje, vzájemně se od sebe učit a nejenom si idealizovat boje na jiných místech. V naší praxi se tak snažíme uplatnit tento i další koncepty: v Drážďanech tak například zakládáme Internacionalistické centrum (provizorní pracovní název), které má sloužit jako „přepojovací stanice“ transnacionální výměny kontaktů a zkušeností.

V tomto čísle našeho časopisu Moment, které se věnuje různým perspektivám (nejen) radikální levice na myšlenku Evropy a na Evropskou unii a zároveň na otázku síťování napříč hranicemi národních států, vychází mimo jiné český překlad základního dokumentu platformy Beyond Europe z listopadu 2013. Vaše skupina je prostřednictvím aliance …ums Ganze! součástí této transnacionální antiautoritářské antikapitalistické platformy. Mohli byste představit Beyond Europe dva a půl roku po jejím vzniku? V čem je pro vás významné síťování se skupinami z Velké Británie a Řecka, případně jaký v takových platformách vidíte potenciál?

Platforma Beyond Europe byla pro nás jedním z hlavních důvodů, proč jsme se rozhodli vstoupit do svazu …ums Ganze! Beyond Europe umožňuje co nejtransparentnější síťování a tím otevírá tuto výměnu pro co nejvíc lidí. Hned na prvním Beyond Europe campu v řeckém Chalkidiki jste tak mohli navštívit workshopy, které byly otevřeny všem. Rovněž jsme se zde snažili z transnacionálních pozic podpořit místní diskuzi o lokálních tématech. Tato praxe přinesla mnoha zapojeným spoustu nových zkušeností. Podobný přístup chce Beyond Europe uplatnit i na letošním No border campu v Soluni.

Co se z tohoto projektu můžeme přiučit, se dá asi nejlíp vysvětlit příkladem: od Plan C z Velké Británie se například můžeme učit, jak může radikální levice podpořit stávky v Německu. U nás v Sasku právě probíhá vlna stávek ve veřejných službách a my jsme zatím nenašli žádný koncept, jak bychom je mohli podpořit (a bohužel ani kapacity). V Řecku funguje velmi dobrá spolupráce aktivistů a uprchlíků, obsazují se domy apod. V Německu je naproti tomu úhel pohledu na boje uprchlíků často velmi paternalistický. Obecně je způsob, jak funguje sebeorganizování a přímá demokracie v Řecku v praxi, docela působivý. Z toho se můžeme hodně poučit. Samozřejmě je vždy nutné přihlédnout ke konkrétnímu lokálnímu kontextu, ale jsou to všechno věci, se kterými nemáme v Německu tolik zkušeností.

V čem mohou podle vás spočívat úskalí takové mezinárodní spolupráce?

Z antiautoritářského pohledu je určitě důležitým aspektem fakt, že se transnacionální síťování často zakládá na osobních kontaktech a tak se snadno a rychle vytváří neformální hierarchie, netransparentnost atd. V tom se promítají i další různé faktory jako jsou peníze, volný čas atd. My se ale snažíme takové věci reflektovat, dbát na transparentnost atd.

Zatímco v bývalé západní Evropě jsou mnohé skupiny spolu navzájem dobře propojené, zdá se, že v zemích bývalého východního bloku nemají mezi levicovými skupinami evropské kampaně takový ohlas. Máte podobnou zkušenost? Čím si to vysvětlujete?

Haha. A to se ptáte skupiny z „údolí netušících“1 ? Hmm. Jeden důvod je pravděpodobně síla hnutí. V porovnání se západním Německem máme tady v Sasku (s výjimkou Lipska) mnohem měně aktivních lidí, kteří ještě k tomu musí bojovat s velkými neonacistickými hnutími a pravicovou hegemonií. Tento neustálý boj proti větrným mlýnům nás hodně vyčerpává a vede k tomu, že ztrácíme pocit, že jsme „důležitou součástí“ transnacionálního hnutí. Pro nás bylo vlastně síťování přes naše lokální krajně frustrující kontexty nezbytností. Jinak bychom zůstali vězet v hnědém bahně, zatímco by Pegida sílila. Ale rádi vám otázku v čem vězí onen zakopaný pes vrátíme zpátky.

Jsou podle vás nějaké další viditelné rozdíly mezi východo- a západoněmeckým aktivismem?

Několik aspektů jsme již popsali výše. Druhá úroveň vysvětlení by mohla být historická. My coby radikální levice v bývalých státech „reálně existujícího socialismu“ jsme zatím promeškali příležitost napsat vlastní výklad dějin z pozice mimoparlamentní nestalinské levice. Potřebujeme pro kontext východu radikálně levicový narativ mimo rámec státního socialismu na jedné straně a kapitalistické „bezalternativnosti“ na straně druhé. Na západě byl rok 68 a následující roky, které ve společnosti rezonují dodnes a jehož dějiny jsou přes všechny pokusy o „normalizaci“ napsány zleva. V zemích východní Evropy taková forma dějepisu takřka neexistuje. Všechny pokusy sociálních hnutí byly krvavě potlačeny autoritářskými formami komunistické ideologie. Z historického pohledu tak skoro neexistují styčné plochy a lidé na Východě jsou k levicovým nápadům poměrně skeptičtí. Také to vedlo naprosto pochopitelně u mnoha našich soudruhů k antikomunismu. Právě nyní se ale zdá, že se situace mění a pojem antikomunismus je opět chápán jako to, čím doopravdy je – prostředek pravice kterak udržet současný systém socioekonomické nerovnosti se všemi jeho formami útlaku. Kritika komunismu je nezbytná, ale musí přicházet zleva. Rovněž z historických důvodů nám takřka úplně chybí starší generace aktivistů. I to se v Drážďanech postupně začíná zlepšovat, ale pořád máme velice málo aktivních lidí nad 40 let. V Sasku je navíc mnohem větší represe, tlak ze strany nácků a slabší podpora ze strany občanské společnosti. Nesmíme ale jen bědovat, ale hlavně přemýšlet, proč je situace, jaká je a znova pracovat na politické praxi. To nám ale rozhodně neulehčuje antispolečensky naladěné prostředí, které je silně ovlivněné „antideutsche“ ideologií ve stylu „stejně to jsou všechno náckové“.

Situace na východě Německa se v mnohém podobá situaci v České republice: mizivé procentu imigrantů, slabá občanská společnost a silné islamofobní hnutí. Jak se k těmto výzvám stavíte ve vaší politické praxi?

V počátcích Pegidy probíhaly každý týden velké protidemontrace s tisíci lidmi. Postupně se počet účastníků snížil až na nějakých 200 – 300. My už se těchto akcí skoro neúčastníme, protože by nám to ubíralo hodně sil. Navíc Pegida je pouhou špičkou ledovce. Kromě ní tu existují různé rasistické občanské hlídky a domobrany a iniciativy odštěpené od Pegidy, organizovaní neonacisté a mnoho dalších. Tak si musíme zvolit priority a snažit se být aktivní především okolo velkých a důležitých akcí. Od prvních narozenin Pegidy v říjnu 2015, kde jsme se účastnili protidemonstrací, se snažíme soustředit především na společenské procesy, které umožnily vznik Pegidy a pojmenovat jako důležité aktéry kapitalismus a západní státy, které hromadně vytváří příčiny, proč lidé musí utíkat ze svých domovů.

Počátkem letošního února pořádali pravicoví populisté z hnutí Pegida svůj celoevropský den na podporu „Pevnosti Evropa“. Jak s odstupem několika měsíců tuto společnou mobilizaci hodnotíte?

Na lokální úrovni jsme určitě rádi, že se našich demonstrací zúčastnila spousta lidí (2 až 3 tisíce). Bohužel se nám nepodařilo splnit náš cíl dostat vlastní agendu k širší veřejnosti. Důvodů pro to je určitě víc. Náš lokální svaz funguje dál a plánujeme se zapojit do protestů proti německému národnímu svátku 3. října. Na mezinárodní úrovni vykrystalizovala spousta nových kontaktů v Evropě i mimo ni. Příští rok je opět v plánu udělat na 6. února akční den proti evropskému hraničnímu režimu. Tentokrát jej ale chceme pojmout v širším kontextu s hashtagem #6FCeuta. 2 Rok 2015 byl pro nás důležitým a neocenitelným krokem směrem k intenzivnější transnacionální spolupráci a doufáme, že budeme moc nové kontakty dál rozšiřovat. Také, když vezmeme v úvahu krátký čas na přípravu, je potřeba vyzdvihnout vysokou účast. Určitý stín na akční den určitě vrhají útoky neonacistů v Praze a fakt, že nás rasisté (nepřekvapivě) přečíslili.

Od září 2015 jste součástí lokální konfederace Critique´n´act, jež je organizována v německo-rakouské alianci …ums Ganze! Kdo všechno je vedle vás součástí drážďanské konfederace a co vás vedlo k jejímu vytvoření

V Critique´n´act se organizujeme spolu s Nedogmatickou radikální Antifou (URA), feministickou skupinou e*vibes a skupinou Polar. Naším cílem bylo na jedné straně dát této spolupráci konkrétní vyjádření a vytvořit tak pevnější strukturu, v jejímž rámci se můžeme podporovat na různých úrovních, být akceschopnější ale také přístupnější. Na druhé straně byly Drážďany – i co se týče radikálně-levicového prostředí – dlouho „údolím nevědomých“. Vytvořením této federace jsme rovněž získali možnost se organizovat celoněmecky a tím se i intenzivněji účastnit v diskuzích napříč hnutím.

Koncem března jsme pod názvem „Playing on Common Grounds“ v Praze hostili panelovou diskusi, kde jsme diskutovali možnosti transnacionální regionální spolupráce. Jaký potenciál podle vás podobná setkání nabízí

Jedním z pozitiv je rozhodně fakt, že takové setkání nabízí i lidem, kteří přímo nejsou součástí těchto sítí, nahlédnout jak tato spolupráci vypadá v praxi. Vždy je také skvělé potkat lidi, které jinak znáte skoro jen z digitální komunikace. Takové události také poskytují příležitost prohloubit diskuzi a naplánovat společně další akce.

Jaký vidíte prostor pro spolupráci mezi skupinami v našem regionu?

No, možná je lepší mluvit o nezbytnosti, jelikož jsme konfrontováni s podobnými akutními problémy a s podobnými společenskými procesy. Společná debata o kořenech současné společenské situace zemí bývalého východního bloku je už dlouho opravdu nutná. Mluvit o nasbíraných zkušenostech, diskutovat strategie, inspirovat se navzájem – to vše nám může dát spoustu síly a také tak trochu nás všechny popostrčit kupředu. Navíc jsou tu samozřejmě naprosto praktické možnosti, jak se navzájem podpořit v konkrétních aktivitách, budování struktur atp. Tento seznam by mohl být mnohem delší, ale které z těchto aktivit jsou nejsmysluplnější, ukáže až praxe.

Více informací o činnosti Ausser Kontrolle najdete na jejím webu.

Rozhovor vyšel původně v květnu 2016 v sedmém čísle časopisu Moment.

  1. Jedná se o termín, který označoval oblasti v bývalé NDR, kde nebylo možné chytit vysílání televize ze západního Německa. Nyní v přeneseném významu jako nedostatek kontaktu se západními radikálně levicovými organizacemi. (pozn. překl.) [zurück]
  2. 6. února 2014 bylo nejméně 15 lidí brutálně zabito španělskou policií během incidentu, kdy se více než 500 migrantů pokusilo překonat oplocení okolo Ceuty, španělské enklávy v severní Africe. Španělská policie při něm střílela gumovými projektily do lidí ve vodě poblíž pláže Tarajal. Kvůli projektilům a slznému plynu ztratili někteří lidé vědomí a utopili se. [zurück]